Vojsko krále Artuše v dobách míru

Milí příznivci Onkaokna,

dnes Vám nabízím k zamyšlení příběh, který nás upozorňuje na to, jak je důležité stále o něco usilovat, hledat úkoly, cíle v životě. Pro každého je pro každý okamžik „něco připraveno“. K hledání je někdy potřeba změna pohledu, která spočívá v tom, neklást si otázku, co mi život dá, ale spíše odpovídat na to, co já „dám životu"...

Dobré inspirace z příběhu do všedního dne ze srdce přeje

PhDr. Martina Kosová

Vojsko krále Artuše v dobách míru

Cíl je dosažen, co dál?

Po mnoha neklidných letech dosáhl král Artuš míru. Svou ušlechtilostí, štěstím, a silou svých zbraní porazil všechny nepřátele nebo s nimi uzavřel mír, a prokázal své právo vládnout v celé Británii. Pro dosažení tohoto cíle kolem sebe shromáždil nejlepší rytíře a nejneohroženější bojovníky celého světa. Všichni dostáli své pověsti a statečně bojovali za svého krále.

Jakmile král Artuš úspěšně ukončil válku a uzavřel mír, stál před otázkou, co si počít s vojskem v době míru. Nemohl zcela rozpustit vojsko ve světě, kde sice násilí na jistou dobu opadne, ale spí neklidně a snadno se probouzí. Král však brzy zjistil, že v míru je krajně obtížné, ne-li nemožné udržet vojsko při síle a v dobré náladě, neboť nic nezreziví tak rychle jako nepoužívaný meč a nečinný voják.

Stejně jako všichni vojevůdci, i Artuš dospěl k poznání, že největším škůdcem vojska není válka, ale mír, že matkou zbabělosti není nebezpečí, ale bezpečí, že strach a neklid se nerodí z nedostatku, ale z hojnosti.

S lítostí si uvědomil, že mír po němž celá Británie tak toužila a za nějž všichni s vypětím všech sil bojovali, přinesl více hořkosti než krvavý zápas o jeho nastolení. S rostoucím neklidem a obavami pozoroval král své statečné mladé rytíře, kteří se tehdy šikovali k boji s nepřítelem, ale nyní se nudili, utápěli se v nečinnosti a marnili svou sílu v bahně stížností a malicherných potyček.

Dokonce i Lancelot, jeho nejlepší rytíř, propadl malomyslnosti, neboť nemohl najít vhodného protivníka, s nímž by mohl zkřížit svůj meč. Byl jako tygr bez kořisti. Dokonce i tak vznešený a udatný válečník se stal popudlivým a propadal hněvu. Trpěl bolestmi a začaly se u něj projevovat nebývalé vady charakteru.

Královna Guevenera, která Lancelota milovala a rozuměla mužům, sklíčeně pozorovala, jak se rytíř postupně ničí. Zapředla hovor s Artušem a dozvěděla se, že i jeho trápí osud mladých rytířů. „Nechápu to,“ řekl Artuš. „Mají dostatek jídla, spí v pohodlí, milují se, kdy chtějí a s kým chtějí. Uspokojují napůl ukojené choutky a nestrádají bolestmi , hladem, vyčerpáním, jež poznali dříve. Přesto nejsou spokojení. Stěžují si, že mají špatné časy.“

„A mají pravdu,“ odpověděla královna.

„Jak to myslíš?“, zeptal se Artuš.

„Zahálejí, můj pane. Splnil se jim vytoužený sen a nyní nemají nic, čím by mohli nasytit své srdce. Po splněném snu se dostaví prázdnota. Nikdo na ně neklade žádné nároky. Ani ten nejlítější lovecký pes, nejrychlejší kůň, nejlepší žena, nejstatečnější rytíř – žádný z nich neodolá sžíravé kyselině nečinnosti. Dokonce i pan Lancelot reptá jako rozmazlené dítě.“

„Co mám dělat?“, vzkřikl král. „Bojím se, že i to nejušlechtilejší přátelství se drolí. V oněch temných dnech jsem se modlil, pracoval a bojoval za mír. Nyní jej tedy máme, ale schází nám vnitřní mír. Někdy si přeji, aby byla válka, alespoň by se vyřešily všechny naše potíže.“

„Nejsi první ani poslední vladař, kterého napadají takové myšlenky,“ odvětila Guevenera. „Máme povšechný mír, to je pravda, ale stejně jako zdravého muže sužují drobné bolesti, i mír je utkán z malých válek. Všude kolem nás se objevují drobné války. Muž ztluče souseda kvůli ztracené krávě, žena otráví sousedku, protože má půvabnější tvář. Zrodí se nepřátelství mezi rody, které přetrvá celé generace. Tyto drobné války jsou všude. Jsou příliš malé, než aby je urovnávalo vojsko, ale současně jsou nad síly jednoho člověka. Rytíři potřebují výpravu.“

„Mladí rytíři se vysmějí starodávným výpravám a staří rytíři zažili skutečnou válku.“

„Jedna věc je usilovat o velikost, druhá věc je snažit se nebýt malý. Myslím, že mnoho lidí chce být větší, než je, ale podaří se jim to jedině tehdy, jsou-li součástí něčeho nezměrně většího, než jsou sami. I ten nejlepší rytíř na světě zakrní, nebude-li muset bojovat. Musíme najít způsob, jak vyhlásit velkou válku malým věcem. Musíme objevovat vlajky, pod nimiž se šikují malé špatnosti, aby daly vzniknout velkému a neviditelnému zlu. Jsou to malé špatnosti, které se projeví v každém společenství. Pozvedneme proti nim vojsko, přestože bitvy budou malé, nepatrné a sotva viditelné. Mohli bychom to nazvat královská spravedlnost. Každý rytíř bude jejím královským zástupcem a strážcem, bude za ni osobně odpovědný. Každý rytíř bude tedy nástrojem něčeho většího, než je on sám.“

„Rád bych věděl, jak takovou válku vyhlásit,“ přemítal král.

„Začni u nejlepšího rytíře na světě: u pana Lancelota. Za společníka mu urči nejhoršího rytíře. Jeho synovec pan Lyonel je vhodným kandidátem, protože je ze všech nejlínější a nejneschopnější. Ten nejhorší se tedy bude muset snažit, aby se vyrovnal nejlepšímu.“

„Nejhorší a nejlepší,“ usmál se Artuš. „To je dobrá kombinace. Takové spojenectví bude neporazitelné.“

„Válku lze vyhrát jedině pomocí takových spojenectví, můj pane,“ odvětila královna.

Tak se také stalo. Rytíři měli nový cíl, k němuž mohli směřovat, a novou vizi, jež je inspirovala. Nová válka však byla nekonečná, neboť nebojovali s konkrétním nepřítelem, ale s drobnými špatnostmi lidského srdce.

(Green L., Sharman-Burke J.,: Životní cesta v zrcadle mýtů, Portál 2001)
ONKO OKNO /2005