Proč pláčeš?

Prožitky utrpení a radosti v nás rychle spouštějí různé pocity.

Radostné pocity obvykle spontánně prožíváme, druzí na nás mohou vidět úsměv, slzy štěstí.

Pocity bolesti a utrpení se snažíme často zastřít, s bolestným výrazem obličeje odpovídáme, že se nám daří dobře. Kolik energie je zapotřebí k tomu vynaložit. Když pátráme po odpovědi, proč to tak je, docházíme k tomu, že někdo se naučil v dětství „nebrečet“, jiný pokládá své slzy za slabost, další se bojí, aby nezranil své blízké.

Ale když mám bolest, je potřeba ji prožít. Pak teprve smutek, duševní bolest odchází z nitra člověka. V opačném případě ji máme stále v sobě, odebírá nám energii a někdy brání novému začátku. Nebojte se svých slz, mohou odplavit trýzeň z nás, přiblížit nás druhým někdy více než slzy radosti. Zkuste si i v těchto „slzavých okamžicích“ svého života připomenout indické přísloví: „Bolest je sestra budoucí radosti.“

A na závěr ještě jeden příběh:

Malý chlapec se ptal maminky: „Proč pláčeš ?“ „Protože jsem žena“, odpověděla mu.

„Nerozumím“, řekl syn. Jeho maminka ho jen objala a odvětila: „A nikdy ani neporozumíš.“

Později se chlapec zeptal svého otce: „Proč se mi zdá. že máma pláče bez důvodu ?“

„Všechny ženy pláčí bez důvodu“, to bylo všechno, co mohl otec odpovědět.

Malý chlapec vyrostl a stal se mužem, avšak stále nerozuměl, proč ženy pláčí. Nakonec zavolal Bohu a když se dovolal, zeptal se: „Bože, proč se ženy rozpláčí tak lehce?“ Bůh odpověděl: „Když jsem stvořil ženu, musela být vyjímečná. Utvořil jsem jí dostatečně silnou náruč, aby unesla váhu světa, ale také jemnou, aby poskytovala pohodlí. Dal jsem jí vnitřní sílu, aby vydržela porod dítěte i odmítnutí, které mnohokrát okusí od svých dětí. Dal jsem jí tvrdost, která jí pomůže stále pokračovat, když se všichni ostatní vzdávají a starat se o svou rodinu i přes nemoci a únavu, aniž by si stěžovala. Dal jsem jí cit milovat svoje děti za všech okolností, dokonce i tehdy, pokud ji dítě hluboce ranilo. Dal jsem jí sílu přijmout jejího manžela i přes jeho chyby a zformoval jsem ji z jeho žebra, aby chránila jeho srdce. Dal jsem jí moudrost, aby věděla, že dobrý manžel nikdy neraní svou ženu, ale někdy zkouší její sílu a rozhodnost stát vedle něj bez výhrad. A nakonec jsem jí dal slzu, aby ji použila, kdykoliv je zapotřebí. Vidíš, krása ženy není v šatech, které nosí, v postavě, kterou má ani ve způsobu, jakým si češe vlasy. Krása ženy musí být v jejích očích, protože ty jsou bránou k jejímu srdci, místu, kde sídlí láska.“

S přáním plnosti lásky a naděje o Velikonocích

PhDr. Martina Kosová