O bílých zrnech svobody, O dvou mlousech, O dvou prstenech

Milé čtenářky a milí čtenáři Onkaokna,

srdečně Vás všechny a každého osobně zdravím. Pro toto číslo jsem pro Vás připravila tři krátké příběhy, ať Vás pohladí na duši.

S přáním všeho dobrého

PhDr. Martina Kosová

O bílých zrnech svobody

Když se člověk narodí, dostane do kolébky dvojí zrna. Velkou hromadu zrn černých. Ta znamenají nutnost: okolnosti, které nemůžeme změnit, naše závazky a povinnosti, všechno, co musíme žít, aniž na to máme vliv. Máme také malou hrstičku zrn bílých. Ta znamenají to, o čem si rozhodneme sami, co vzejde z naší vůle: naši svobodu.

Byl jeden muž, který chtěl být plně svobodný. Vzal černá zrna nutnosti a odhodil je. V ten moment se zvedl velký vítr, odnesl mu střechu, ale zrna mu smetl k nohám zpět.

Muž je vzal a hodil je do řeky. V ten moment se voda vzdula jako plachta, povodeň zničila dům a vlna vynesla černá zrna zpět.

Muž je vzal a hodil je do ohně. V ten moment oheň vzplanul až k nebi, požár zničil všechno, co muži zbylo, ale černá zrna ležela ve žhavém popeli.

Konečně muž černá zrna zasil. Pěstoval je dlouho v potu tváře. A když mu vzešly klasy, byly plné.

O dvou mlsounech

Byl jednou jeden mudrc, jehož sláva obletěla svět. Říkalo se, že není otázky, kterou by neuměl zodpovědět, že není sporu, který by neusmířil, a není žáka, který by od něj neodešel moudřejší. Jednoho dne ho navštívila žena s malým chlapcem a stěžovala si:

„Mistře! Mám velké trápení se svým synkem. Víš, je hodný, šikovný a bystrý, ale má strašnou chybu. Věčně musí mlsat. Sní všechno sladké, co mu přijde pod ruku!“

„Dobře,“ pravil Mistr, „odejděte, vraťte se příští týden a já si váš problém zatím promyslím.“

Ženu sice udivilo, že na tak prostou radu musí čekat, ale samozřejmě poslechla. Za týden přivedla chlapce znovu. „Ještě jsem otázku nevyřešil,“ vzdychl Mistr. „Odejdi a vrať se za týden.“

To celé se stalo ještě jednou. Teprve po třech týdnech mudrc chlapce přivolal:

„Poslyš,“ řekl mu vážně, „nemlsej tolik. Věř mi, člověk se bez toho obejde.“

S tím chtěl oba propustit. Ale ženě to nedalo a zklamaně ho oslovila:

„Odpusť mi mou smělost, Mistře, ale to je všechno? To jsem přece synkovi řekla už stokrát! O tom jsi potřeboval přemýšlet tři týdny?“

„Víš, to máš tak,“ řekl on, „já sám jsem náramný mlsoun a celý život hltám sladkosti. První týden jsem to zkusil bez nich, a přiznám se Ti, že jsem neodolal a občas si trochu zamlsal. Druhý týden už jsem nevzal sladké do úst, ale strašně mě honila mlsná a pořád jsem o sladkostech aspoň snil. Až ten třetí týden vyhasla i moje touha a já zjistil, že i bez sladkostí mohu žít. Teprve potom jsem měl právo dát tvému synkovi radu. „Copak bych směl učit něco, co sám neumím?“

Na chlapce, který to celé slyšel, to udělalo tak hluboký dojem, že od té chvíle nikdy nemlsal.

O dvou prstenech

Byl jednou král s královnou a ti se rozhodli jít hledat pravdu. Bosí a bezejmenní bloudit širým světem a všechnu moc a slávu shodit z ramen jako obnošený plášť. A protože nikdo nesmí vyjít za takovým cílem, dokud nesplní své povinnosti k druhým, uctivě se poklonili před svým synem a žádali ho o dovolení.

Princ byl ještě chlapec. Jen s těžkým srdcem se rodičů vzdával. Prosil je, aby mu nechali alespoň naději, že je neztrácí zcela. Rodiče souhlasili a dali udělat dva prsteny. Těsně před odchodem je navlékli synovi: matka na levou ruku, otec na pravou.

„Na vnitřní straně prstenů jsou vyryty naše adresy. Přečteš-li je, můžeš nám dát zprávu. Ale volej nás jen ve chvíli nejzaší naléhavosti.“

Tak řekli, prošli palácovou branou a zmizeli ve zvířeném prachu. Mladičký princ osaměl. Jak se dalo čekat, jeho nezkušenosti a mládí zneužili nepřátelé říše. Vojsko obsadilo palác, princ byl uvržen do žaláře a hned za úsvitu měl být popraven. V největších úzkostech volal svou matku. Sňal prsten z levé ruky, aby jí dal vědět o své smrti. Na vnitřní straně prstenu stálo: „To vše pomine.“

Princ matce hluboce důvěřoval a její vzkaz ho uklidnil. A vskutku! Vzápětí vtrhly do věznice spojenecké pluky, přemohly jeho věznitele, dosadily ho na trůn a princ se konečně ujal království. Plynula léta, život se vršil a mladý král byl stále mocnější. Vládl pod šťastnou hvězdou a říše vzkvétala. Vítězila ve výbojných válkách, shromažďovala bohatství i pocty. Na vrcholu své moci si král pomyslel:

„Jak pyšný by asi byl můj stařičký otec, kdyby věděl, k jakému rozkvětu jsem přivedl svěřenou říši! Jak rád bych mu ukázal štěstí a slávu, jimiž oplývá jeho království!“

Sňal prsten z pravé ruky, aby si přečetl adresu svého otce. Na vnitřní straně prstenu stálo: „To vše pomine.“

V tu chvíli král cosi pochopil. Hluboce se poklonil před svým jediným synem a poprosil ho o svolení opustit palác. Pak navlékl oba prsteny na synovy ruce a bez ohlédnutí prošel palácovou branou. Vydal se na adresu, kterou mu zanechali jeho rodiče.

ONKO OKNO 5/2005