Noční hlas

Byl Štědrý večer a na krajinu padla černočerná tma. Právě té noci šel vstříc smrti jeden muž. Vracel se domů po celoroční tvrdé práci v lese, daleko od místa, kde bydlel. Našetřil za ten rok pro svou rodinu nějaké peníze. Moc jich nebylo, ale přesto chtěl jimi potěšit své blízké.

Když vyšel z lesa, vypukla strašlivá bouřka. Blesky se honily po obloze, hrom burácel a k tomu se přidalo s deštěm silné krupobití. Muž měl domů ještě hodně daleko, a tak se schoval pod mohutný dub. Po chvíli však do stromu uhodil blesk, rozštípl silný kmen a padající větve muže zranily. Krvácel z paže a nohy, ale podařilo se mu utéct. Prchal mezi kroupami a rukama se snažil chránit si hlavu. Jen aby byl od hromů a blesků co nejdál.

Běžel dlouho, dokud vyčerpáním nepadl u úpatí skály. Skalní stěna se před ním hrozivě zdvihala a zdála se mu nepřekonatelná. Byl promočený na kůži, potlučený kroupami a třásl se zimou. Nevěděl, jak dál, a ztratil veškerou naději, že ještě někdy spatří domov.

Sžíravý chlad mu bral sílu k boji o život. Téměř s úlevou si pomyslel, že nadešla jeho poslední hodinka. Chtělo se mu spát. Pomalu se smířil s osudem a pomyslel si, že za chvíli už nic neucítí.

Ale znenadání se odněkud ozvalo jasné zabečení. Ten zvuk muže probudil. Kdo to byl? Že by se v bouřce ztratilo nějaké jehně? Muž se otřásl. On sice umřít chtěl, ale co to jehňátko? V tu chvíli se zabečení ozvalo znovu. Umírajícímu se nedostávalo sil ani chuti žít. Ale to jehně ho potřebovalo. Bečení muži znělo jako prosba o pomoc. A tak v sobě vydoloval sílu zvítězit nad únavou a strachem. Umřít může, ale teprve až zachrání to nebohé zvíře. Ta myšlenka mu dodala sil. Vstal a zaposlouchal se.

Jehně zase zabečelo. Muž se vydal směrem, odkud ten zvuk přicházel. Čas od času se musel zastavit, padající kroupy mu rozdíraly obličej jako ledový bič. A opět se ozval ten hlas! Už byl blízko. Tam za keři. Prohlížel jedno křovisko za druhým, ale beránka nenašel. Ale zdálo se mu, jako by bečení vycházelo odněkud ze skály. Tam někde muselo jehně být. Doklopýtal ke skalní stěně a našel výklenek, pod nímž leželo v louži vody zraněné jehně. Zvedl ho a odnesl dál pod skalní výčnělek, kde bylo sucho. Přitiskl si ho na prsa, aby ho zahřál, a cítil, jak jehně zahřívá jeho. Jako by se do něj začal vracet život. A tak se vzájemně hřáli celou noc.

Ráno je oba probudil nesmělý sluneční paprsek.Muž beránka pohladil a pocítil, , jak mu v malém bříšku zakručelo hlady. I on měl hlad – a především nesmírnou chutˇ žít.

Z knihy: Ferrero, B.: Vánoční příběhy pro potěchu duše, Portál 2003