Na cestě do neznáma

Žiji dobře? Žiji naplno? Jak mohu překonat závažnou situaci, zklamání, nemoc. Obdobné otázky nás provázejí během života. Objevují se častěji v krizích, ale také i během různých životních výročí nebo prostě jen tak máme chuť znovu začít.

Jak lze ale cestu do neznáma objevit?

Pomáhá nám naše vlastní nitro, vnímání života duchovní dimenzí, blízcí lidé svou přítomností, pomocí i radou.

Dotýká se nás i jedinečná zkušenost těch, kteří závažnou životní zkouškou úspěšně prošli.

Setkala jsem se s jednou ženou, které zemřelo jediné dítě, 20-letá dcera. Tato žena nabídla svůj cit, lásku k dětem, „cizím“ lidem. Na dovolené se seznámila s mladou ženou, matkou malých dvojčat. Z tohoto setkání vzniklo mezi oběmi ženami přátelství. Přijetím nenahraditelně ztráty se ženě otevřela nová cesta k pomoci jiným i vlastnímu naplnění. Uvedený příklad ukazuje výsledek. Můžeme jen tušit hloubku vnitřního zápasu, který předchází.

Jednou mi řekla pacientka, kterou jsem chodila během jejích pobytů v nemocnici jen pozdravit, protože si víc nepřála: „Děkuji Vám, že jste to se mnou vydržela.“ Přijetí závažných obtíží, životních zkoušek může předcházet uzavřenost, abnormní reakce jsou svým způsobem „normální“ na značnou, dlouhodobou zátěž, která postihuje všechny dimenze člověka. Osobně věřím tomu, že bezvýhradným přijetím člověka, vnímáním jeho „ceny“ lze nejvíce napomoci, aby se dotyčný se závažnou skutečností smířil. Přijetí člověka v terapii bez „postranních“ úmyslů ke změně a přijetí dotyčného jeho utrpení má svou souvislost, také obojí prochází zátěžovou zkouškou. Vztah s druhým člověkem pomáhá překonat uzavřenost způsobenou bolestí a podněcuje k otevření se k nové cestě.

Při přednášce pro pacienty jsem se seznámila s mužem, který mne později požádal o rozhovor během svého pobytu v nemocnici. Ptal se mne, zda si myslím, že má cenu navzdory tělesnému strádání žít až do konce. Upřímně jsem mu odpověděla, že ano. „Myslel jsem si, že mi to řeknete a zavolal jsem si Vás, protože jsem to potřeboval slyšet“, byla jeho reakce. Tento muž se na svou cestu k novým obzorům vydal tím, že byl ochoten snášet nevyhnutelné utrpení.

Holandská židovka Etty Hillesum /2005/ v deníku Přervaný život /vydalo Karmelitánské nakladatelství/ uvádí: “Věřím, že v životě lze objevit vždycky něco pozitivního nehledě na okolnosti, ale máme právo tvrdit něco takového pouze za předpokladu, že se sami nevyhýbáme těm nejhorším situacím.“

Kongruence slov a vlastních životních zápasů dávají slovům svou sílu a účinek.

Cesta do neznáma spočívá i v přijetí každodenních výzev vycházejících z nás nebo dění kolem nás.

Cesta do neznáma je často cestou k nám samým, k doposud nepoznané části naší bytosti.

Když se učíme přijímat nezměnitelné, ochotě procházet bolestí i více vnímat život v přítomném okamžiku, vstupujeme do nového prostoru svého života.

A v tomto prostoru dostáváme novou, vzácnou perlu – schopnost více chápat, milovat i odpouštět, více žít.

To ze srdce přeji každému čtenáři.

PhDr. Martina Kosová
klinická psycholožka a psychoterapeutka, PDM FN Brno, email: kosova@post.cz