Každý člověk potřebuje naději

Každý člověk potřebuje ke svému životu naději. Naděje je očekávání dobrého.

Člověk psychicky umírá ve chvíli, kdy zemřela jeho naděje. Jean Paul Sartre v dramatu S vyloučením veřejnosti popisuje peklo jako místo, kde chybí příslib, že se cokoliv změní k lepšímu. V Sartrově dramatu jsou v jedné cele v pekle dvě ženy a jeden muž. Jejich peklo spočívá v tom, že budou žít pořád v nenávisti, pospolu, bez naděje na změnu, úlevu.

Se ztrátou naděje souvisí pocit opuštěnosti. Matka Tereza to vyjádřila takto: „V těchto letech jsem nabyla silného přesvědčení, že největší nouze, jakou může člověk zažít, spočívá v pocitu opuštěnosti.“

Sdílejme s druhými naše i jejich strádání, radosti, projevujme si náklonnost, lásku, pomoc a jejich i náš pocit opuštěnosti se rozplyne. Jednomu psychologovi v Domově důchodců řekla jedna babička: „Já jsem tady úplně sama“, on jí na to odpověděl: „Ale tady kolem Vás žije víc než sto lidí.“

„Naděje znamená přesvědčení, že nikdy není pozdě, občas je ale nejvyšší čas.“

Neberme nic jako ztracené, dokud žijeme, můžeme utvářet sebe, usilovat o změnu vztahů kolem nás.

„Každý člověk je chvíli dole, chvíli nahoře. Je-li zrovna na dně, potřebuje povzbuzení.“ Učme se prožívat drobné radosti i v bolesti a povzbuzovat tím, že mně na druhém záleží zvláště tehdy, když je „dole“.

„Humor má moc obrátit každou situaci naruby.“ /Allen Klein/

Uchovejme si smysl pro humor, připomínejme si humorné chvíle našeho života, nechme se nakazit vtipem druhých.

Přeji Vám pro každý den naději a schopnost se o ni podělit s druhými.

Zejména duchovně orientované čtenáře chci upozornit na knihu zakladatelky hospicového hnutí u nás Marie Svatošové: O naději s Marií Svatošovou, knihu vydalo v loňském roce Karmelitánské nakladatelství.

PhDr. Martina Kosová