Balíček ve zlatém papíře

Malá Helenka hrozně ráda chodila s babičkou na nákupy. Úplně nejvíc se těšila na nákup, když se blížily Vánoce. Hlavně proto, že se babička nikdy nedala dlouho prosit a Helenka se vracela domů tu s novou knížkou, jindy s omalovánkami nebo s čokoládovým vajíčkem s překvapením uvnitř.

Helenka by si ráda hrála s dětmi, zatímco babička nakupovala vf pekárně nebo drogerii, ale všechny děti kolem se tvářily unuděně a nikomu se nechtělo si s ní hrát. Dokonce i babička se snažila mít pochůzky co nejdřív za sebou, protože v obchodech neměl nikdo dobrou náladu a nechtěl se zdržovat jediným milým slovem.

Cestou zpátky babička i holčička mlčely. Držely se za ruku a kolem nich se začal polehoučku snášet sníh.

Doma se babička posadila do svého oblíbeného křesla. Říkala mu „myslírna“. Chvíli nad něčím dumala a pak rozhodně vstala a zamířila do komory. Za chvilku vyšla s nádherným balíčkem ve zlatém papíře, převázaným červenou stuhou.

Helenka by se ráda podívala dovnitř, ale babička jí vysvětlila, že nemůže, protože to je tajemství. Druhého dne ráno vyšly ven s balíčkem. První, koho potkaly, byl policista, pan Pavouk. Nepříjemný člověk s knírem jako řídítka. S nikým se nebavil a žil sám. Babička mu balíček podala.

„Co s tím mám dělat?“ ptal se udiveně pan Pavouk.

„To je pro Vás, špitla Helenka.

Policista se na ni užasle podíval. „Co v něm je?“, vyzvídal.

„Přátelství a štěstí,“ prohlásila babička a stiskla mu ruku.

„Babi, viděla jsi tu radost? ,zeptala se Helenka. „Uděláme ještě nějaké balíčky?“

Babička zavrtěla hlavou: „Kdepak Helenko, jeden stačí.“

„Tak i já mám nakonec nějaké přátele,“ pomyslel si Pavouk. Hned se mu šlo do práce veseleji a cítil, že ho cosi hřeje u srdce. Cestou potkal pana Starého, který zametal ulice. Byl to nesmělý člověk a děti se mu často posmívaly. Když uviděl blížící se uniformu, přikrčil se za vozík s odpadky. Ale pan Pavouk k němu natáhl ruku s balíčkem: „To je pro Vás.“

„Děkuju,“ zamumlal nevěřícně a šťastně pan Starý. A tak se spolu spřátelili.

Ale ani pan Starý balíček neotevřel. „Udělám jím radost Dášence,“ říkal si. Dášenka byla drobná holčička s blondˇatými copánky. Jediná ze všech dětí vždycky pozdravila. Právě měla chřipku. Když pan Starý předal dárek Dášenčině mamince, pozvala ho na kávu. Jakmile Dášenka uviděla tak krásný balíček, hned se jí udělalo lépe.

Pohladila zlatý obal a červenou mašli a pomyslela si: „V něm bude určitě moc krásný dárek. Pošlu ho Zuzce na usmířenou.“

Zuzka byla Dášenčina nejlepší kamarádka, ale dva dny předtím se ve škole pohádaly a jedna druhé přísahaly, že spolu do konce života nepromluví ani slovo.

Když Zuzka uviděla balíček, rozběhla se za Dášenkou a všechno si navzájem odpustily. Napadlo je, že by takový dárek udělal velkou radost paní učitelce, která jim už delší dobu připadala nějaká smutná.

Když paní učitelka našla na svém stole nádherný lesklý balíček, moc se zaradovala a celý den jí připadalo vyučování veselejší než jindy. Žáci jakoby méně zlobili a dávali větší pozor. Když se vrátila domů, odnesla balíček paní Ambrožové, které už děti vyrostly, žily hodně daleko a jí se po nich často stýskalo. Ani paní Ambrožová si však nenechala balíček pro sebe. Darovala ho panu Louskáčkovi. Byl to řezník, a protože ho každý znal jen s velkým nožem nebo se sekyrou v ruce, všichni si o něm mysleli, že nemá srdce.

Pan Louskáček si dárek také nenechal… A tak koloval dál a dál a lidé, jejichž rukama prošel, se pak na sebe usmívali a rádi si spolu povídali. Když se Helenka s babičkou za několik dní vydaly na nákupy, lidé v obchodech na sebe byli milí a děti měly chutˇsi hrát. Kdosi pozdravil babičku a vyprávěl jí, co se mu přihodilo a jak jsou lidé z ničeho nic šťastnější, protože dostali nějaký tajemný balíček. Když babička přede dveřmi hledala klíč v kabelce, otevřela jí paní Antošová, která bydlela o patro níž a nikdy s babičkou neprohodila ani slovo.

„Chtěla bych Vám popřát veselé Vánoce,“ řekla a podala babičce krásný zlatý balíček s červenou stužkou.

„Děkuju Vám, usmála se babička. „Nechcete se u nás někdy stavit a popovídat si?“

„Hurá!“ vykřikla Helenka, když se za nimi zavřely dveře a byly samy. „Balíček se k nim vrátil. Tak už mi povíš, co je uvnitř?“ „Nic zvláštního,“ odpověděla babička, „jenom špetka lásky.“

Z knihy: Ferrero, B.: Vánoční příběhy pro potěchu duše, Portál 2003

vybrala PhDr. Kosová