Bylinky

Od počátku vývoje lidstva vyhledával člověk v okolní přírodě prostředky rostlinného a živočišného původu, aby ochránil své zdraví či léčil své nemoci. Protože se živil tím, co mu příroda poskytovala, začal brzy rozlišovat rostliny, které jsou vhodné pouze k obživě a ty jinak užitečné, které přinášely úlevu při různých potížích. V léčivé rostlině, která dokázala přemoci zlou nemoc, tušil člověk tajemnou moc.

Léčivých rostlin si lidé velmi vážili a uctívali je. Jeví se to i z pojmenování rozličných druhů, bezprostředně spjatých s jejich účinností. Mnohé rostliny byly pojmenovány podle nemoci, kterou ovlivňovaly. Například jaterník hojil játra, plicník plíce, srdečník srdce, jitrocel celil rozjitřené rány. Bylinám přinášejícím úlevu dávali prostí lidé jména krásná až poetická (rozmarýn), zato hořkým až trpkým přidali ke jménu trochu štiplavosti (zeměžluč), dočista zlým a jedovatým dali výstražná přízviska (jedovatice).

Postupem času se z řad lidí vyčlenili ti schopní, kteří dokázali nejlépe vystihnout a využít léčivou sílu rostlin, ostatní lidé se k nim uchylovali o radu či pomoc. Tak vznikli první léčitelé. Prvními vzdělanými fytoterapeuty (fytoterapie=léčení rostlinami), stejně jako nositeli obecné vzdělanosti, byli kněží a mniši. Znalosti o léčebných účincích rostlin shromažďovali v herbářích, které náležely k nejstarším středověkým psaným dokumentům světské povahy.

Přibližně od 8. století se začíná datovat období, kdy se léčivé rostliny přestávají hledat ve volné přírodě, ale také se pěstují v zahradách. Velmi často v historii nacházíme spojení vzniku prvních lékáren v klášterech se vznikem zahrad pěstujících léčivé rostliny v rámci stejného kláštera. Jednu z takových zahrad založil např. český král a římský císař Karel IV., resp. jeho dvorní lékárník Angelo.

V 15. století slavný německý renesanční lékař, alchymista a přírodovědec Theophrastus Bombastus von Hohenheim, zvaný Paracelsus, prohlásil, že naše pole, louky a stráně jsou jedinou velikou lékárnou.

Dalším výrazným posunem ve využití rostlinných léčiv, ve znalostech o nich a nových možnostech, byl rozvoj obchodu a cestování. Dá se říci, že Evropa poněkud zaostávala v poznatcích o přírodních léčivech za asijskými zeměmi a teprve obchodníci z Číny a Indie dovezli do evropských zemí mnohé významné drogy a koření, které obohatili léčebné možnosti evropských léčitelů.

Rozvoj přírodních věd od 17. století přinesl postupnou až kritickou analýzu středověkých názorů na léčivé rostliny. Od 2. poloviny 19. století začíná ovládat výrobu léčiv chemie. Úspěchy dosažené na tomto poli vedly mnohdy až k zamlžení tisíciletých zkušeností z bylinné terapie. Přes všechny úspěchy chemie však nelze přehlédnout její stinné stránky, které v posledním desetiletí přivodily výraznou renesanci využití léčivých rostlin. Vracíme se k nim jak při prevenci, využíváme je k očistným kůrám či jen k osvěžení.

Na českém trhu s léčivkami lze najít nejméně 200 druhů rostlinných drog. Mnohé z nich se stále získávají sběrem volně rostoucích rostlin, ale do popředí se stále více dostává cílené pěstování, hlavně z důvodů zajištění druhové a ekologické čistoty rostlinného produktu.

Kdo chce k odstranění svých neduhů či jen ke své potěše využít sil matky přírody, má široké možnosti. Ve specializovaných prodejnách bylinek (např. v Králově Poli) je možno získat až 50 druhů bylinek, a prodejny jsou schopny zajistit i jiné, málo žádané druhy, pokud jsou dostupné na našem trhu a pokud se sbírají a zpracovávají.

Mnoho lidí se v dnešní době vrací k přírodě a více než „chemické“ léky se snaží používat léčivé rostliny. Ale sortiment léčivých rostlin je tolik rozsáhlý, že pro laika je těžké se v něm vyznat. Proto bych Vám chtěla v několika bodech přiblížit použití aspoň u těch, se kterými se v životě setkáme nejvíce.

Mezi nejoblíbenější léčivky patří bezesporu HEŘMÁNEK. Je nejdéle známou a užívanou léčivou rostlinou a je velice rozšířen nejenom u nás, ale i ve světě. Heřmánek působí protizánětlivě a dezinfekčně, uvolňuje křeče. Používá se především při onemocnění zažívacího traktu – při žaludečních a střevních potížích, při zánětech močových cest. Zevně působí především protizánětlivě a dezinfekčně, takže se dá použít především při kožních problémech (ve formě koupelí), ale také v zubním a očním lékařství (ke kloktání nebo omývání).

Další často používanou rostlinou je KOPŘIVA. Mnoho lidí ji považuje za obyčejný plevel, ale přitom kopřiva má mnoho užitečných vlastností. Například slouží k získávání tzv. chlorofylu, který má vysoce hojivé účinky. Čerstvé mladé kopřivy se dají použít také jako součást tzv. jarní krev čistící kůry, a to ve formě čaje nebo třeba i jako salát, který je bohatý na vitamín C. Kopřiva našla uplatnění i v kosmetice a to zejména vlasové, protože jak popíjení tak i vlasové koupele zlepšují kvalitu vlasů a pomáhají odstranit jejich padání.

Dalším malým zázrakem v bylinkové říši je MĚSÍČEK ZAHRADNÍ. Tato oranžová kytička má odpradávna široké použití. Obsahuje látky, které působí dezinfekčně, protizánětlivě a urychlují hojení hnisavých a špatně hojících se ran. Lze ho použít i proti plísním a také k léčbě bércových vředů. Vnitřně ho můžeme popíjet při zažívacích potížích – hlavně při žlučníkových poruchách. Používá se také v kosmetice, k výrobě hojivých krémů ke zjemnění pokožky na rozpraskané ruce, na popáleniny, opruzeniny.

MÁTA PEPRNÁ je další velmi používanou bylinkou. Tlumí a odstraňuje křeče zažívacího ústrojí, podporuje chuť k jídlu, podporuje trávení. Má protizánětlivé účinky, takže se dá při kožních vyrážkách použít do koupele. Mátová silice se používá k inhalacím proti rýmě. Mentol, který se z máty získává, bývá součástí protirevmatických a osvěžujících mastí a mazání. A také ji známe jako deodorační přísadu do zubních past nebo ústních vod, protože dodává příjemnou chuť a vůni.

Poslední oblíbenou rostlinkou, které se budeme dnes věnovat je TŘEZALKA TEČKOVANÁ. Vyznačuje se celkově uklidňujícím účinkem, zejména při nemocech zažívací soustavy spojených se žaludečními, jaterními a žlučníkovými obtížemi. Ale hlavně se doporučuje při stavech předrážděnosti a neklidu. Zevně se používá olejový výtažek nebo mast z třezalky, které jsou dobré na těžce se hojící rány, popáleniny, a mají také regenerační účinek, který se osvědčil při léčbě suché a popraskané kůže. Pokud budeme třezalku používat, musíme mít na paměti, že bychom se měli vyhýbat pobytu na sluníčku, protože třezalka způsobuje tzv. fotosenzitivitu, a mohlo by dojít k alergické reakci.

LÍPA sice nepatří mezi křehké léčivé bylinky krčící se v trávě, naopak je to krásný urostlý strom, ale co se týče léčivých vlastností, nezůstává za nimi pozadu. Je účinným močopudným a potopudným prostředkem, který působí současně protizánětlivě, utišuje křeče a rozpouští hleny. Lipový květ je velmi oblíben při léčbě tzv. nemocí z nachlazení. Doporučuje se pít čaj slazený medem a s citrónovou šťávou (zdroj vitamínu C) až 5x denně. Své místo má lípa i v kosmetice, její extrakt se přidává do přípravků k ošetření vlasů a dutiny ústní.

Z cizokrajných rostlin, které se u nás zabydlely, můžeme uvést tak populární ŽENŠENOVÝ KOŘEN. Ve východní medicíně je odedávna ceněn jako univerzální lék proti nejrozmanitějším chorobám a zejména jako povzbuzující prostředek. Jeho povzbudivé účinky jsou prokazatelné, a proto se přidává do mnoha vitamínových směsí proti příznakům stárnutí. Výtažky z kořene se přidávají i do kosmetických přípravků, a to z důvodu tzv. omlazujících vlastností. Bohužel tyto vlastnosti nebyly ženšenovému kořeni tak zcela prokázány. A také si musíme dávat pozor při koupi přípravků s obsahem ženšenu, protože přípravky mohou obsahovat pouze falešné náhražky. Jestliže se tedy rozhodneme ženšenový extrakt k povzbuzení použít, kupme si raději přípravek od důvěryhodné firmy, i když by to znamenalo sáhnout hlouběji do peněženky.

V souvislosti s obtížemi se zbytněním prostaty je často doporučována VRBOVKA. Ve formě čajového nálevu napomáhá při potížích souvisejících s tímto onemocněním - dočasně omezuje překrvení, ale vlastní příčinu neodstraňuje! Takže ji můžeme použít pouze jako podpůrný prostředek k další léčbě. Její použití patří stále do oblasti lidové medicíny.

Silice, které TYMIÁN OBECNÝ obsahuje, se používaly již ve starověkém Egyptě k balzamování, ale na našem kontinentě sloužil odedávna hlavně jako oblíbené koření. Pro své obsahové látky je však ceněn nejenom v kuchyni, ale také v lidovém léčitelství. Má účinek všeobecně dezinfekční, uvolňuje hleny a mírní křečovitý kašel. Osvědčuje se hlavně při zánětech horních cest dýchacích. Působí antisepticky a odstraňuje pachy. Doporučuje se také při zažívacích potížích provázených křečemi a průjmy. Dezinfekčních vlastností tymiánové silice se využívá také v kosmetickém průmyslu do zubních past, kloktadel, ústních a pleťových vod.

Další rostlina, kterou lze použít jak v kuchyni tak i v léčitelství, je ŠALVĚJ. Má dezinfekční účinek a používá se k vnitřním i zevním účelům jako prostředek proti pocení, působí protizánětlivě a uklidňuje poruchy trávícího ústrojí. Největší uplatnění má však jako dezinfekční prostředek ve formě kloktadla při zánětech a poraněních dutiny ústní, po zubolékařských zákrocích a také jako podpůrné léčivo při bolestech v krku. Nutno je však upozornit, že vnitřně nelze šalvěj užívat v libovolných dávkách a po dlouhou dobu, protože obsahuje toxický thujon.

A to je pro dnešek všechno. S bylinkami se ale můžeme setkat i příště. Pokud byste měli nějaké pochybnosti o použití některých bylinek, rádi Vám poradíme v naší lékárně a nebo třeba v některé ze specializovaných prodejen, např. na Palackého ulici v Králově Poli.

PharmDr. Zdeňka Benešová
Kateřina Bauerová
Ústavní lékárna
4/2005