Zakladatelka moderního hospicového hnutí

V červenci 2005 zemřela paní Cecily Saunders, lékařka, graduovaná zdravotní sestra i sociální pracovnice, nositelka řady ocenění, vyznamenání a mezinárodních cen, ale především zakladatelka moderního hospicového hnutí, zemřela ve svých 87 letech na lůžku zařízení, v jehož zrodu a rozvoji byla ústřední osobou - St. Christopher´s hospice v Londýně – Sydenhamu, který založila v roce 1967. Současný St. Christopher´s hospice poskytuje péči více jak 2000 pacientům a jejich rodinám ročně a vyškolením více jak 60000 profesionálů ovlivnil standart péče o umírající napříč celým světem.

V r. 1945 Cecily dokončila své vzdělání na Oxfordu a uvažovala o náboženském poslání při hledání misijní služby.

Až ve středním věku poznala velkou lásku k umírajícímu pacientovi, Davidu Tasmovi, uprchlíkovi z waršavského ghetta, kterého potkávala na svých prvních vizitách v nemocnici sv. Thomase - pracovala zde v roli sociální pracovnice. On byl číšník, bez přátel, rodiny a neměl jinou útěchu než v lásce, kterou Cecily sama v sobě objevila. Tehdy poznala, jak nádorová bolest může být mírněna moderními léčebnými postupy, a že nevyhnutelný stres může být učiněn snesitelnějším charakterem péče, která staví fyzické, psychosociální i spirituální potřeby pacienta na stejnou úroveň významu.

Tasma jí odkázal své celoživotní úspory - 500 liber - které Cecily roky opatrovala, než nalezla cestu realizovat tiché přání - že by tyto peníze mohly být „oknem v jejím domě“. Tento dar je nyní připomínán u vchodu St. Christopher´s hospice.

Zkušenost z role dobrovolnice v nemocnici Sv. Lukáše a Bayswater Home pro chudé umírající přesvědčila Cecily Saunders o nutnosti změny ustáleného názoru zdravotníků o umírání, smrti a truchlení. Znovu se pustila do studia chemie a fyziky a v 38 letech získala odbornost lékařky. Co posléze vyjadřovala a co je nyní také široce přijímáno, byl názor, že intermitentní reaktivní mírnění průlomové bolesti je mnohem méně efektivní než dosažení stabilizovaného stavu v kontrole bolesti, kdy pacient je ještě schopen si udržet určitou bdělost a dokonce jistou kvalitu života. V nemocnici sv. Josefa Cecily Saunders poznala dalšího z Poláků, který změnil její život. Změna osobnosti Antoni Michniewitze jí ukázala, že umírání- podobně jako láska- může nejen potřebovat podporu, ale může doprovázejícího i obdarovat. Jeho úmrtí ji inspirovalo k založení St. Christopher´s hospice - pojmenovaného po svatém patronu poutníků - jako místo, poskytující přístřeší na nejtěžší části životní cesty.

Plánování umístění a financování hospice v Londýně - Sydenhamu trvalo roky. Zde Cecily Saunders vyzkoušela všechny své představy o možnostech kombinace kvalitní lékařské péče s podporou pacientů a jejich rodin v domácím prostředí, čímž měnila existující pohled na péči o umírající v praxi. Během boje o finanční i odborné zázemí této péče se Cecily Saunders ukázala být zdatným vedoucím lékařem, houževnatým správcem a celosvětovým zastáncem hospicové myšlenky. Bylo zřejmé, že dosáhla toho, co si dala za cíl.

Její vliv na myšlení zdravotníků v péči o umírající se nejvíce projevil tehdy, když anglická Královská lékařská společnost uznala paliativní medicínu za samostatný lékařský obor. Když byla v roce 2002 zahájena činnost Nadace Cecily Saunders, její reputace přivedla nejvýznamnější specialisty Severní Ameriky a Austrálie k účasti v mezinárodním vědeckém poradním výboru.

Před mnoha lety na jednom ze sympózií, v odpovědi na otázku o pohledu na vlastní smrt, uvedla Cecily Saunders, že věří v náhlé úmrtí, ale preferovala by umírání - jak se i nakonec stalo - na rakovinu, která by jí dala důvod a příležitost uvědomit si čas pro vlastní životní sebereflexi a možnost dát si své osobní světské i spirituální věci do pořádku.

Přeložil Ladislav Kabelka, redakčně kráceno