Příznaky perikardiálního výpotku

Příznaky vyplývající z perikardiálního výpotku závisí na rychlosti jeho tvorby a současně i pružnosti osrdečníku. Obvykle můžeme pozorovat zvýšenou náplň krčních žil, zvětšení jater a otoky dolních končetin, u velkých výpotků i oslabení srdečních ozev. Pokud výpotek dále narůstá, dochází k příznakům již zmíněné srdeční tamponády. Toto stlačení srdce jej obklopující tekutinou se projevuje klinicky zrychlením tepové frekvence, snížováním rozdílu mezi systolickým a diastolickým tlakem a poklesem tvorby moči. Pokud by stav dále pokračoval bez léčby, mohou nemocní zemřít v šokovém stavu. Subjektivně nemocní pociťují neurčitý tlak až bolest za hrudní kostí, dušnost, zvýšenou únavnost, ztrátu chuti k jídlu až návaly na zvracení. Při narůstání útlaku srdce tekutinou v osrdečníku dochází k extrémní slabosti a vystupňované dušnosti, takže nakonec nemocný není schopen dýchat v leže a celé dny a noci prosedí (tzv. ortopnoe).

Diagnostika perikardiálního výpotku

Podezření na tekutinu v osrdečníku vzbuzuje rozšíření srdečního stínu při běžném rentgenovém vyšetření srdce a plic a dále zmenšení kmitů na EKG záznamu elektrické srdeční aktivity. Toto podezření je nutno potvrdit dalšími metodami jako je ultrazvuk srdce nebo moderní radiodiagnostické metody jako jsou počítačová tomografie (CT) nebo magnetická rezonance. K průkazu zhoubného původu tekutiny slouží mikroskopické a biochemické vyšetření vzorku odebraného punkcí z osrdečníkové dutiny.

Léčba perikardiálního výpotku

V případě známek útlaku srdečních oddílů perikardiálním výpotkem je nutno provést okamžité odstranění této tekutiny punkční jehlou, nejlépe za ultrazvukové kontroly. Dlouhodobá léčba se zaměřuje na potlačení tvorby tekutiny a na uvolnění osrdečníkového vaku. Ozáření (tzv.radioterapie) je jen málo efektivní a v současnosti je již opuštěno vzhledem k nebezpečí poškození srdeční svaloviny nebo vzniku vazivových srůstů. Jediným uznávaným postupem je nyní zavedení katetru do této dutiny, který odvádí tekutinu, a současné podání látek, které brání její tvorbě, jako je např. radioaktivní zlato nebo některá antibiotika (např. tetracyklin). Nejúčinnější jsou ovšem moderní protinádorové léky jako je bleomycin nebo cisplatina. K dosažení efektu je obvykle nutné podání těchto látek do osrdečníkové dutiny v intervalu 24 - 48 hodin opakovat, pokud nepoklesne množství vytvořeného výpotku pod 50 ml za 24 hod. Pokud tento postup selže, musíme přistoupit k radikálnějším zákrokům. Z nich je nejčastěji používáno částečné nebo úplné chirurgické odstranění osrdečníku. Jako méně náročná metoda se nyní začíná používat vytvoření okénka v osrdečníkovém obalu roztažením pomocí katetru vysokotlakým balónkem, které se provádí v lokálním umrtvení. Současné zkušenosti prokazují bezpečnost tohoto zákroku při jeho relativní jednoduchosti.

Zdroj: www.linkos.cz