Kde umírají onkologičtí pacienti?

V ČR zemře každoročně na zhoubný nádor 28 000 osob. U mužů jsou nejčastější příčinou nádory plic, tlustého střeva a prostaty, u žen nádory prsu, plic, tl.střeva. Téměř 3/4 onkologických pacientů umírají v lůžkových zdravotnických zařízení, více než jedna polovina v nemocnicích na lůžkách akutní péče a jen 1/6 úmrtí nastává doma.

Pacient s pokročilým nádorovým onemocněním má řadu potřeb například nechutenství, únavu, zvracení, bolest, dušnost, pocení, úzkost, smutek, stavy zmatenosti a také řadu spirituálních potřeb jako je otázka viny a odpuštění, strach ze smrti, smíření. Tito nemocní potřebují dobře koordinovanou paliativní péči. Ta může mít různou podobu. Jednou z možností je lůžkový hospic. S celkovou kapacitou 300 lůžek jsou hospice místem, kde tráví závěr života jen 7% pacientů. Ostatní formy specializované péče jsou málo rozvinuty (lůžková péče na paliativních odd., domácí hospic, konziliární ambulance). Agentury domácí péče většinou nenabízejí trvalou dostupnost a složitější péče o umírající pacienty ani personálně a materiálně nezvládají. Pacient je často přijímán v samém závěru na akutní lůžka nemocnic, kde však mnohdy nejsou lékaři, kteří by byli trénovaní ve specifických komunikačních dovednostech, mnohdy nejsou schopni si ujasnit s rodinou cíle léčby. Výsledkem je mnohdy zbytečné a nedostatečně mírněné utrpení umírajících a frustrace příbuzných.

Je potřeba na toto téma vést diskusi na půdě zdravotnických zařízení, onkologických center a odborné společnosti.

Vybráno z článku Sláma O, Novák J. - Klinická onkologie 4/2008

Poznámka: Hlasuji všemi deseti za domácí hospicovou péči, protože sebelepší zařízení nenahradí kontakt s blízkou osobou. Bohužel tento model je v ČR teprve na samém začátku.

Za totality jsme si zvykli na to, že smrt do našeho života nepatří. Pamatuji si smutné případy z praxe, kdy pacient s pokročilým nevyléčitelným nádorovým onemocněním a očekávaným úmrtím byl na poslední hodiny svého života rychle převážen do nemocnice, jen aby smrt nenastala doma.

M. Šachlová