Jak vzniklo hnutí Červeného kříže

Švýcar Henri Jean Dunant byl podnikatel. Již před válkou mezi Francií a Sardinií na straně jedné a Rakouskem na straně druhé se zabýval otázkou lidumilných zařízení. Po vypuknutí války odjel v červnu 1859 na bojiště u Solferina v Lombardii a byl otřesen. Viděl 40 000 mrtvých a zhruba stejně tolik raněných, těžce ranění umírali bez pomoci, neošetření, v žízni, ve strašných bolestech.

Lazarety jednotlivých armád nikdo nerespektoval, mrtvá těla se házela bez identifikace do společných hrobů, aniž by se někdo snažil zjistit, zda jsou opravdu mrtví. O zajatce se nikdo nestaral.

Pan Dunant dal podnět místním obyvatelům, aby přinášeli potraviny, vyjednával s velením armády, aby zajatí lékaři mohli léčit své raněné, dal podnět ke sbírkám ve pospěch péče o raněné. Tak vznikla myšlenka, aby v každé zemi byla skupina dobrovolníků, aby byl v době války dostatek ošetřujícího personálu. Po návratu do Paříže začal propagovat své myšlenky, ale bez úspěchu.

Vrátil se do Ženevy a napsal knihu „Vzpomínky na Solferino“. Kniha měla ohlas a na základě myšlenek pana Dunanta vznikl 26.10.1863 výbor Červeného kříže. Byla přijata tzv. Ženevská konvence , která měla zaručit ochranu nemocným a raněným, lékařům a zdravotníkům, teprve roku 1882 byla organizace prohlášena za mezinárodní.

Pan Dunant později utrpěl velké finanční ztráty a žil v chudobě.

V roce 1910 mu byla udělena první Nobelova cena míru.

Finanční částku z této ceny věnoval dobročinným organizacím.