Historie ošetřování ran

Následky častého násilí a nemoc í epidemické povahy byly zdrojem bohatého studijního materiálu pro léčitele a ranhojiče po mnohá staletí.

Ve starověku se s oblibou užívaly masti a balzámy. Bohužel velká úmrtnost na sepsi při infekci nutila spíše ke včasnému odstranění postižené končetiny než k pokusům o její zachování. Jako krytí se používala tkanina - sukno a později plátno. Prostředky hojivé byly buď byliny čerstvé jako aloe, jitrocel, podběl nebo připravené výtažky z listů, stonků a semen, které se ve formě balzámů přikládaly na ránu. Dezinfekce ran se prováděla opláchnutím vodou, vypálení žhavým železem, balzám měl pak chránit ránu před následnou infekcí. Teprve po mnoha staletích se začaly používat umělé chemikálie (operace prováděné pod karbolovou sprchou). Celulóza a bavlna dala vznik dnešnímu krytí. Jejím posláním bylo nasávání sekretu, ale i vytvořené vzdušné vrstvy, která bránila mechanickému znečištění a do jisté míry i průniku infekce. Dříve se dezinfekce lila přímo do rány, dnes se používá na její okolí. Používala se gáza napuštěná vazelínou (mastný tyl).

Ve starověku se k hojení ran používal med a pryskyřice. Egypťané používali směs medu, krve ptáků a much, ovocné šťávy a rozdrcených semen. Tato tradice se držela celá staletí. Začátkem 60 let minulého století se podařilo obnovit myšlenku vlhkého hojení. Úspěch léčby bývá často nejen účinkem přípravku, ale i výsledkem značného úsilí zdravotníků.

S příchodem tzv. vlhkého hojení nastal obrat v současné medicíně. Vlhké hojení přineslo zmírnění bolestí, zkrácení doby hojení, účinnější čištění rány, snížení sekrece do rány. Doba hojení se v porovnání se suchým obvazem zkracuje až o 40 %.