Poznámky o Desateru

Všechna náboženství mají morální požadavky a uznávají spravedlnost. Některá to nazývají slovem osud nebo karma. Osud není nic jiného, než projevený zákon spravedlnosti. Spravedlnost je zákon, ale láska je víc než spravedlnost. Láska nevyvrací zákon, ale doplňuje ho. Láska dodržuje zákon zcela zvláštním způsobem. Spravedlivý jen přísně plní morální požadavky a vyžaduje totéž od druhých. Milující plní morální požadavky bez úsilí a vůbec nevyžaduje totéž od druhých. Kdo je pouze striktně spravedlivý, neumí zpravidla odpouštět. Milující odpouští a má v úctě zákon.

Každému je ponecháno, aby pozoroval a ověřoval si rozdíly ve významech a projevech lásky u sebe i u druhých. Poznání správného milování je důležité i z hlediska utrpení. Čím lépe chápeme pojem lásky, tím méně trpíme. Už poznáním správného významu lásky vzniká touha po jejím uskutečňování a otevírá možnost růstu takové lásky. Proces se urychlí, když voláme po Božím působení. Zbytečného utrpení se můžeme také zbavit tím, že poznáváme etický zákon a zkoušíme něco z něho uskutečňovat.

Doporučené zásady k dobrému životu nacházíme už ve starozákonním Desateru. Zkusme se na ně podívat novýma očima, převyprávět si je:

  1. Toužit věřit v jednoho Boha, a to milujícího.
  2. Mít úctu k jménu Božímu, vděčně a radostně.
  3. Pěstovat vztah s Bohem, den sváteční světit obnovením sil a slavením při bohoslužbách.
  4. Mít úctu k rodičům, ke všem lidem a ke všemu.
  5. Pěstovat ohleduplnost, toleranci a nezabíjet.
  6. Mít úctu k tělu, nesmilnit a pěstovat lásku podle vzoru Ježíše.
  7. Spokojit se s málem, nekrást a pěstovat vděčnost.
  8. Nekritizovat, nesvědčit křivě, pěstovat mlčenlivost a zachovávat pravdomluvnost.
  9. Pěstovat sebekázeň, věrnost a stálost, nepožadovat manželku bližního.
  10. Sdílet se s druhými, být štědrý, nepožadovat majetek bližního.

Můžeme jít ještě dále, a vytvořit si kladná předsevzetí. Např.:

  1. Toužím věřit v Boha nestvořeného a v jeho působení všude, i ve mně, v prostoru i mimo prostor, v čase i mimo čas, jsoucího jako ryzí bytí: "Jsem, který jsem."
  2. Raduji se, že Bůh je, že Bůh působí, že Bůh miluje.
  3. Modlím se denně, třeba i jen krátce, slovy i beze slov v tichém spočívání v Božím působení nebo ve společenství a neděli věnuji chvále a díkůvzdání při slavení oběti Ježíše za nás. Moje úsilí o duchovní růst nebude násilné ani křečovité, ale má touha po Bohu bude trpělivá, vytrvalá a láskyplná.
  4. Obnovuji úctu k rodičům, vůbec ke všem bytostem a ke všemu. Naslouchám hlasu Božímu, ať ke mně promluví skrze kohokoliv, skrze cokoliv.
  5. Snažím se být ohleduplný a tolerantní; nevydírám citově (nebudu tě mít rád, když..) Vychovávám děti pokojně, úměrně je trestám, věnuji se jim a hraji si s nimi. Uvědomuji si odpovědnost rodiče, partnera, přítele, dítěte k rodičům, ke spolupracovníkům, k bližním i k protivníkům atd. Prosím Boha o dar víry a bdělosti, radosti a svobody, vytrvalosti a trpělivosti, úcty a pokory, tolerance a ohleduplnosti, upřímnosti a mlčenlivosti, štědrosti a velkorysosti, chudoby a spokojenosti s málem, věrnosti a sebekázně, lásky dávající a vyciťující.
  6. Toužím po lásce vyššího druhu, jakou učí a představuje Ježíš, která prohlubuje schopnost milovat a dávat. Učím se nechtít být milován, ale být láskou samou pro druhé. Učím se nevlastnit milovanou bytost a přát jí její vlastní rozvoj. Nevyhovím vždy a všem tělesným žádostem; nebudu si plést lásku se žádostí těla. Vycházím-li z milování tělem, snažím se aspoň o citové potřeby partnera. Vycházím-li z milování erotického, snažím se pochopit druhého. Vycházím-li z tvrdé sebekázně, snažím se nezranit druhého. Zvu Ježíše do svého života, aby mne přetvořil.
  7. Pečuji o potřeby těla a duše, ale ne příliš. Snažím se být spokojen se vším, i s málem. Snažím se nechtít víc, než co mně Bůh dává. V jednoduchosti nacházím krásu, v chudobě ducha, tj. v nepřivlastňování si - nacházím moudrost. Za vše vděčím Bohu, ctím majetek bližního i celku. Přeji druhým to, co mají. Nelpím na tom, co mám, a rád dávám.
  8. Snažím se být upřímný a mlčenlivý. Přistihnu-li se, že nemluvím pravdu, hledám důvod a pokouším se najít takové řešení, abych nelhal. Vytýkám-li někomu chybu, zamýšlím se nad sebou. Nekritizuji a nejsem náročný na druhého a co říkám, říkám stručně a láskyplně. Nemluvím o nikom to, co bych nemohl dotyčnému říci do očí. Neživím se řečmi na úkor někoho jiného. Pamatuji na stručnost a má řeč budiž: ano, ano, ne, ne.
  9. Praktikuji sebekázeň aspoň v malém, abych mohl vítězit nad nízkými pudy. Znakem duchovního člověka je věrnost, ale chci ji především po sobě, nikoliv po druhém. Zalíbí-li se mi někdo mimo manželství, vyhnu se setkání a nebudu si nalhávat, že je to láska. Zalíbí-li se mi někdo už zadaný, pokusím se zůstat v pozadí. Za svobodna se modlím za toho, kdo má být mým partnerem. Láska je věrnost, zodpovědnost a stálost.
  10. Myslím na štědrost, na to, jak, potěšit druhého. Snažím se o velkorysost, nepočítám, co mi to vynese. Nečekám podarování na oplátku ani vděčnost. Neškemrám na druhém ani nevydírám. Nevnucuji nikomu své názory, své city, svou společnost a nevynucuji si na nikom pozornost, city nebo cokoliv. Každý má nárok na to mít, co má, být tím, čím je, zachovat se, jak chce, duchovně usilovat podle svého, jakož i já mám nárok na totéž. Neprovokuji nikoho k hněvu, k netrpělivosti ani k negacím.

Je téměř nemožné dodržet všechna předsevzetí, ale je dobré si je co nejčastěji přečíst, uvědomit si je a obnovovat touhu žít podle nich. K tomu nám má pomáhat právě zpytování svědomí a svátost pokání.

Dopřejme si zdravý spánek, neboť je léčivý. Před usnutím vyslovme v modlitbě prosbu o uzdravení, a to jak těla, tak i duše. Důvěřujme, že jsme léčeni, poučováni a přetvářeni. Podobně můžeme pomáhat i druhému, přejme mu totéž. Modlitbu, myšlenku na uzdravení, věnujme nemocnému u lože, když spí. Také na dítě můžeme působit výchovnými podněty a představami, když spí. Mělo by se to dít jemně, nikoliv příkazem. Můžeme k němu i polohlasně hovořit, ale tak, aby se nevzbudilo.

Kéž prospíváme v moudrosti! Budeme obdarováni pokojem v duši a soužení ve světě se nám možná stane víc požehnáním než trápením. Vše prožívejme s Ježíšem a budeme překvapeni.

Edita Hradecká, Jan Zachoval

1/2006