Když se podíváte kolem sebe

Když se podíváme kolem sebe a když mluvíme s lidmi, uvědomujeme si, že každý má nějaké trápení a bolesti. Těch lidí, kteří si nemohou na nic stěžovat, je velmi málo. Nejčastěji si lidé stěžují na potíže tělesné, které mohou mít různé formy a také mohou být různě obtížné. Každý člověk se vyrovnává s nemocí jinak. Je to dáno hlavně jeho přístupem k obtížím, které nemoc provázejí. Někdo snáší obtíže vyrovnaně a pro jiného je všechno příliš těžké. Taková situace byla v lidské společnosti vždycky. Kristus Pán měl soucit s nemocnými a trpícími lidmi a často je uzdravoval a vyzýval všechny, kdo ho následovali, aby měli co nejvíce pochopení pro bolesti a trápení druhých lidí. Sliboval, že všechno, co udělá člověk pro potřebného bližního, má stejnou hodnotu, jako kdyby to udělal jemu a on že nikdy nezapomene na nic, čím někdo pomohl.

Pro každého člověka je nemoc zkouškou, ve které si uvědomí svoji slabost, křehkost svého života a skutečnost, že může kdykoliv náhle skončit. Tyto skutečnosti si uvědomuje člověk tím intenzivněji, čím je starší, protože bývá častěji nemocný a z jeho okolí odchází mnoho jeho známých a přátel. Když je nemoc dlouhá a je v ní hodně bolestí a nepříjemností, může na člověka padat nejistota, zda se uzdraví. Důsledkem dlouhodobé nemoci může být také úzkost, která se týká budoucnosti, strachu ze ztráty soběstačnosti. Toto duševní rozpoložení může vést člověka k pocitu beznaděje, ztrátě důvěry v účinnost léčení a léků, může být přesvědčený, že svou nemocí druhé lidi obtěžuje, může však také začít reptat proti Bohu, ztrácet důvěru v jeho působení v životě. Lidé, kteří nemocného ošetřují, musí být na tyto stavy připravení, nevidět v nich projev neukázněnosti nebo zlého úmyslu, ale musí si uvědomovat, že bolest může být pro nemocného na hranici únosnosti. Musí být vyrovnaní a trpěliví, musí zapomínat na sebe a svoje problémy a musí chtít nemocného co nejdokonaleji pochopit a usnadnit mu život. Sílu k tomu mohou načerpat v modlitbě, při přijímání svátostí a v účasti na mši svaté. V nich dostanou dost sil, aby mohli splnit poslání, které mají a aby nemocnému pomohli a nezatížili svoje svědomí.

Někteří nemocní prožívají dobra nemoci tak, že si v ní uvědomují, jak prožívali svůj život, co v něm bylo krásného, kolik tam bylo radostných období, kolik přátelských setkání. Když vzpomínají na průběh života, naplňuje je to vděčností a uvědomují si, že k lidskému životu však patří také bolest a snaží se ji prožívat vyrovnaně a s důvěrou v Boží pomoc. Takoví lidé jsou vděční za všechno, co jim někdo udělá a čím jim usnadní život. I oni sami jsou ochotni podle svých sil a možností prospívat lidem kolem sebe.

Žádný člověk neví, jak bude jeho život v budoucnu probíhat, co ho čeká, s čím se bude muset vyrovnávat. Má být proto ochotný pomáhat lidem, kteří jeho pomoc potřebují, snažit se je pochopit, protože tak může počítat s tím, že také jemu někdo pomůže, když to bude potřebovat. Nic z toho, co člověk dělá pro člověka, který trpí a potřebuje pomoc, nebude u Boha zapomenuto.

P. Josef Šik
Převzato z farního zpravodaje „Tomášek“

4/2006