Kdo nenese svůj kříž a nenásleduje mne, není mne hoden!

Většina nemocí, kterými lidé trpí, jsou nemoci zaviněné nesprávným způsobem života, přepínáním sil, honbou za druhořadými hodnotami, kouřením, špatným ovzduším, dopravními nebo pracovními nehodami. Už svatá Hildegarda z Bingen se pokusila rozdělovat příčiny nemocí podle hlavních hříchů a podle zanedbávání hlavních ctností.

Křesťanství nepopírá vztah mezi nemocí a hříchem, ale tento vztah nemůže být zjednodušován tak, že bychom viděli v nemocném potrestaného hříšníka. Žádný člověk neumí spravedlivě posoudit, co zavinil nemocný sám a co je důsledkem špatné výchovy, vlivu blízkých lidí a prostředí, ve kterém člověk žije. Každé lidské hodnocení stavu druhého je málo objektivní. Sám nemocný se však může zamýšlet nad svým stavem a poctivě si ujasnit, zda jeho nemoc není důsledkem jeho mravního selhání nebo opomenutí toho, co měl v životě splnit. Nejvhodnějším způsobem, jak se na Boha obrátit, je modlitba, která je naplněná důvěrou v Boha a v jeho spravedlnost. Kdyby chtěl nemocný vyřešit situaci sám jen se svými silami, neuspěl by a bylo by z toho jen zvyšování utrpení.

Když má být naše modlitba pro nás přínosnou, musí být zakořeněná na správném vztahu nemocného k Bohu. Nemocný musí v Bohu vidět Otce, který miluje všechny lidi, který je naplněný dobrotou a láskou a který se nemstí za to, čím byl uražen, ale který odpouští. Nemocný by si měl uvědomovat, že i to špatné v nás se promítá do našeho zdravotního stavu. Proto bychom se měli snažit svůj duchovní stav zlepšit. Nemoc bývá často varováním a výzvou ke změně smýšlení a jednání.

Můžeme mít hluboko v duši zakořeněné nepřátelství k lidem, nedůvěru k nim a nebo k celému životu. Někdy může naši duši ovlivňovat snění o neskutečných a neuskutečnitelných plánech, které staví naše pýcha.

Když chceme získat zdraví těla, musíme začít s uzdravením naší duše, protože její zdraví je předpokladem pro zdraví celé bytosti.

Církev neschvaluje projevy těch lidí, kteří všude vidí jen tresty a odsouzení, ale vybízí k účinné pomoci všem potřebným a to nejen po stránce tělesné a hmotné, ale také po stránce duchovní. Pro duši a její zdraví ustanovil Jéžíš svátosti, které dávají nejen účast na nadpřirozeném životě, ale i účinnou pomoc ve všech životních situacích. Zvlášť svátost smíření, svátost nemocných a Eucharistie se projevují na celé bytosti člověka, když jsou přijímány s vírou a pokorou, přinášejí pokoj do duše a zdraví těla.

Každý, kdo je v úzkém styku s nemocným, má možnost mu příjetí svátosti umožnit a přispět k tomu, aby je přijal tak, aby mu přinesly užitek.

Otec Josef Šik
Z farního zpravodaje Tomášek