Boj o přežití

Ach jo… už je to zase tady, ano je čtvrtek, šestá hodina a já se v šatně převlékám na nadcházející hodinu tělesné výchovy, pro většinu mých spolužáků oblíbený předmět, při kterém se mohou do sytosti vyběhat a sportovně vyžít, pro mě však jedna z nejhorších nočních můr. Ovšem jen někdy, například v hodu míčkem jsem jedna z nejlepších, zato v atletice jedna z nejhorších.

V půlce desetiminutové přestávky k nám do šatny vleze spolužák a ihned na místě hodnotí naše postavy, já jsem mu samozřejmě pro smích a tak mě okamžitě začne přirovnávat ke všemu tlustému, co mu v té chvíli proběhne hlavou, pro mou ještě před měsícem nejlepší kamarádku je to ta největší legrace, kterou v ten den zažila. Naštěstí zvoní a já jdu s ostatními ven na náš „slavný“ atletický ovál. „Za mnou v dvojřad nastoupit“, ozve se mi těsně za zády, po nástupu nám učitelka slavnostně sděluje, že budeme běhat 800 metrů, při vyslovení slovesa běhat mi naskakuje husí kůže a při vyslovení vzdálenosti už skoro omdlívám. Dobíhám jako desátá z jedenácti. Jsem ráda, když se pak doplazím domů. Tam mě ale na stole čeká vzkaz od mé mamky „Do té poradny, kvůli tomu kurzu na hubnutí jdeme zítra ve čtyři hodiny odpoledne“. Sednu si a rozbrečím se jako malá. „Proč zrovna já musím vypadat takhle?“

Je pátek a já se plazím do kopce na Masarykův onkologický ústav v Brně, kde se má kurz konat. V pár sekundách mi hlavou proběhne asi milion obav a důvodů proč se obrátit a lidově řečeno „zdrhnout“. Ale teď už je pozdě, jsme na místě, dveře nám otvírá vcelku sympatická slečna.

Potom následuje vážení a měření všeho možného (bicepsů, tricepsů, obvodu pasu, boků …). Ručička na váze ukazuje 79,8 kilo. Nenápadně se podívám na mamku a zjistím, že jako vždy obrací oči v sloup a něco si jen tak potichu broukne. Pak následují nejrůznější otázky typu: „Snídáš? Máš ráda ovoce, zeleninu, sladkosti? Kolik si jich za den dáš?“ Po hodině vyjdu z poradny spokojená a plná naděje. Už se na ten kurz i docela těším.

Ani se nenaději a je čtvrtek, počáteční den kurzu. Sešlo se nás asi 14 dětí i s „dospěláckým“ doprovodem. Začíná se seznamovacími hrami, ale nikdo nejeví sebemenší aktivitu. Hned po bližším seznámení dostáváme úkol, napsat o tom, co mi jde a proč jsme sem začali chodit popř. Kdo nás do kurzu na hubnutí přihlásil.

Já odpovídám, že mi skoro nic nejde a že jsem sem začala chodit, protože chci být štíhlá jako všichni ostatní, ale Petra má na svém seznamu věcí, co jí jdou, asi deset položek, upadám do deprese.

A je tu další čtvrtek, pět hodin odpoledne. Odcvičeno už máme a tak se jdeme svorně vážit. Já se snažím schovat, ale nějak mi to nejde. A tak se nakonec musím jít přede všemi zvážit, moje nejhorší noční můra se stala, oni vědí kolik vážím, neeeeeeeee!!! Ale oni se mi nesmějí, ani nic neříkají, no co je? Mí spolužáci by se už váleli na zemi smíchy. Tito lidé jsou asi vážně jiní, než jsem si myslela. A tak docela spokojená odcházím domů.

Ubíhá jeden čtvrtek za druhým a v každé lekci se bere více či méně zábavná látka, jednou se bere Nakupování, podruhé Počítání kilojoulů, pak zase Oslava a tak čas letí a kurz, kterého jsem se tak bála se pomalu chýlí ke konci.

A je konec další důležitá životní etapa je pryč, vlastně skoro pryč. Ještě jdeme běhat do jednoho brněnského parku. Po návratu všech do cíle dostáváme diplomy a dárečky. Na mém diplomu je neuvěřitelné číslo, shodila jsem během kurzu pět kilogramů. „Týýý jó!“ Zhubla jsem v pase asi deset centimetrů a všude jinde jsem taky ubrala pár centimetrů. Jsem ráda, že jsem překonala strach a nejistotu a do tohoto kurzu šla. Bylo to super, moc bych to všem doporučila. Nejen že jsem zhubla, ale vrátilo se mi i ztracené sebevědomí. Dříve jsem se hrozila každého dnu ve škole, plného nadávek a kanadských žertíků na můj účet. Ale teď už se nebojím, ba naopak mám tam hodně kamarádů, i kluků s kterými jsme se ještě před dvěma roky nemohli snést. Už ani ten tělocvik není taková hrůza, musela jsem si prostě najít sport, který mě baví.

Šárka